Svazáctví jsem vždy považoval za jeden z nejodpudivějších sociálně patologických jevů – věční mládežníci, kteří z roviny své lidské a duševní omezenosti jsou schopni vyslovit soud nad kýmkoli a čímkoli jen na základě svého přesvědčení, že vlastní kámen mudrců. Tak třeba za normalizace svazáci provozovali tzv. „konstruktivní“ kritiku moci, zatímco opozici šlo o destrukci. Z tohoto druhu snaživců se člověku vždy dělalo na blití – to už komunistické kreatury, jako byl Miloš Jakeš, nebo i mlátičky z StB, primitivové, kteří si rozhodně na nic nehráli, byli více lidští. Fenomén…