Žijeme v době, kdy se rozumí samo sebou, že to, co už bylo, nebo to, co už existuje, má jaksi daleko větší hodnotu než to, co právě prožíváme, vytváříme nebo to, co bychom mohli prožít či vytvořit v budoucnu. Dnešní civilizaci je vlastní touha po uchování minulosti spíše než po vytváření něčeho nového, k budoucnosti přistupuje se značnou skepsí a nedůvěrou. Je jasné, že to nejlepší už jsme si prožili, eventuálně to za nás udělali naši předkové, a dál není o co stát. A tak svědomitě konzervujeme: fotografujeme, ochraňujeme a hlavně…