Běž domů Ivane, čeká Tě Nataša, běž domů Ivane, tady Tě holky nemilujou, běž domů Ivane, čeká Tě Nataša, běž domů Ivane a už se nevracej.

21. 8. 1968, před 58. lety spojovala tato častuška skoro celé Československo. Mně bylo dvacet a z okna jsem viděla sovětské tanky, nad hlavou lítala sovětská letadla. Velká část lidí se chovala solidárně až statečně. Naše normalizační vláda kolaborovala a Československo vojensky, ani politicky nebránila. Po palachově pohřbu v lednu 1969 jsme se skoro všichni do roka normalizovali, přijali vedení KSČ a StB, přijali na více než dvacet let okupaci Sovětským svazem.

24. 2. 2022 možná ty samé ruské tanky chtěly obsadit Kyjev. Ale Ukrajina Kyjev ubránila a již pátým rokem statečně bojuje o svoji svobodu. Amerika i EU jí pomáhá bohužel velmi pomalu. Naše současná vláda ruskou agresi normalizuje a v podstatě posiluje náš pocit únavy. Já obdivuji Ukrajince, kteří by měli právo být unavení, ale brání se vojenské přesile a žijí v dlouhodobé nestabilitě.

Hanba je, jak Okamura a jiní dehumanizují Ukrajince. V chystané novele lex Ukrajina stojí, že držitelé Dočasné ochrany mohou jet na Ukrajinu jen maximálně na 30 dnů. To je čistá šikana. Vláda Ukrajincům omezuje i přístup k úhradě veřejného zdravotního pojištění. Jde o šikanováni slabých, hendikepovaných.

Co můžeme udělat my? Finančně rychle a vytrvale Ukrajincům přispívat na protivzdušnou obranu, na zbraně i na humanitární pomoc.

Empaticky přijímat statisíce příchozích z Ukrajiny. Solidarizovat se s nimi a vnímat, jak mnoho kvalifikovaných Ukrajinek dělá nekvalifikovanou práci, aby dlouhodobě uživily svoje rodiny. Starají se o svoje děti, které v Česku často prožívají svoje dospívání, svoji pubertu. A to bez perspektivy konce války, konce denních zpráv o umírajících a zraněných civilistech, jako například dnes z Kyjeva.

Jedním slovem, my jsme se napadení nebránili a Ukrajinci se brání. Obdivuji statečné Ukrajince a Ukrajinky.

Slava Ukrajině

20. srpna 2026 náměstí Borise Němcova